Klíčovým argumentem zastánců Lisabonské smlouvy je tvrzení, že tato smlouva snižuje nedostatek demokracie – odpůrci smlouvy kritizovaný “demokratický deficit” Unie tím, že rozšiřuje pravomoci Evropského parlamentu. Je to však jen zaklínadlo, které žádané kouzlo nezpůsobí.
Evropská unie je podivuhodnou organizací, v níž se jednotlivé “pilíře moci” navzájem proplétají a interferují a je zřejmé, že o žádnou klasickou demokracii nejde. Evropský parlament se například přeměnil z původní podoby shromáždění národních poslanců na těleso od roku 1979 volené přímo občany EU a postupně získává části pravomocí, jaké obvykle přináleží skutečným parlamentům.
Z našich institucí se podobá Senátu v tom, že (v některých oblastech) může návrh evropského zákona zamítnout anebo jej vrátit s balíkem pozměňovacích návrhů. Přesto se od něho podstatně odlišuje tím, že dosud nedisponuje právem předkládat vlastní návrhy zákonů. Continue reading Jan Schwippel: Jak moc nemocný je Evropský parlament?