Václav Klaus v Evropském parlamentu

Projev prezidenta začíná až po čase 6:15. Předtim blekotá Pöttering (s titulkama).

Máme tady jeden restík. Domníváme se, že tento projev na euroSEPTIK patří, přestože se nemůžeme smířit s prezidentovým eurohujerstvím vyjádřeným větou: “Členství v Evropské unii nemá alternativu.” Samozřejmě, že má. Jmenuje se EFTA. Čtěte Macha, tam to všechno je!

Následný projev Dana Hannana později týž den »

Nigel Farage hodnotí české předsednictví »

Přepis, čeština
Pane prezidente Klausi, je nám velkým potěšením vás přivítat při příležitosti českého předsednictví Rady EU v plénu Evropského parlamentu, kde jsou zastoupeni občané znovusjedocené Evropy.

Vaše země, pane prezidente, se v průběhu historie vždy nacházela v srdci Evropy a sehrála výraznou úlohu ve formování evropských dějin. Již v patnáctém století udělal Karel IV. jako císař Říše římské z Prahy kulturní a duchovní metropoli Evropy. Pamatujeme si, že český král Jiří z Poděbrad byl prvním z velkých Evropanů, kdo se již v roce 1462 pokusil vytvořit evropské společenství států. Vaše země je silným srdcem evropského myšlení a jednání a v této tradici pokračuje. Vážíme si významné role České republiky v naší společné Evropské unii, role, která je zdůrazněna během aktivního výkonu předsednictví EU, jež české předsednictví během tohoto šestiměsíčního období zastává.

České předsednictví bylo od prvních několika dnů konfrontováno s výraznými výzvami, v neposlední řadě s válkou v Gaze a plynovou krizí, kvůli které přišlo dvanáct členských států Evropské unie o své normální energetické dodávky. České předsednictví a zvláště český předseda vlády a předseda Evropské rady Mirek Topolánek a místopředseda vlády pro evropské záležitosti Alexandr Vondra, které v této sněmovně co nejsrdečněji vítám, a rovněž ministr zahraničí Karel Schwarzenberg, sehráli velmi pozitivní roli.

Česká republika dnes nese velkou odpovědnost za Evropskou unii. V tomto smyslu bych rád pogratuloval České republice, především s ohledem na úspěšnou ratifikaci Lisabonské smlouvy v Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky, kde byla ve středu přijata velkou většinou.

(Potlesk)

Toto hlasování je důkazem odhodlání českého předsednictví rychle pokračovat v ratifikačním procesu a přispět k úspěchu nové Smlouvy, která bude velice důležitá s ohledem na její schopnost řešit velké výzvy 21. století.

Pane prezidente, Evropský parlament si je vědom legislativních priorit českého předsednictví a zapracoval je do svého programu. Společné parlamentní jednání, které se konalo v Evropském parlamentu na začátku tohoto týdne, na téma „Nový plán pro obnovu evropského hospodářství“, bylo také s ohledem na současnou hospodářskou krizi velmi důležité.

Pane prezidente, myslím, že jsme oba stejného názoru, že současné jasně patrné národní protekcionistické tendence jsou znepokojivé. Musíme společně proti těmto tendencím působit, protože jsme povinni udržet otevřený a svobodný vnitřní trh, ze kterého budeme mít nakonec prospěch všichni. I po této stránce vkládáme velké naděje do českého předsednictví i do vás, pane prezidente, coby obhájce silného a svobodného vnitřního trhu.

Jedno staré rčení, které pochází ze zemí království českého, říká, že je lepší strávit dva roky vyjednáváním než dva týdny vedením války. My všichni včetně vás, pane prezidente, a obyvatel vaší země chápeme hodnotu dialogu, kompromisu a spolupráce, hodnot, které se vyvíjely za posledních více než padesát let v Evropské unii.

Dovolte mi na závěr říct následující: v této souvislosti jsou nesmírně důležité volby do Evropského parlamentu, které se budou konat v červnu. Mohu s vámi jen souhlasit, vážený pane prezidente, když jste ve svém novoročním projevu apeloval na občany České republiky, aby se ve velkém počtu zúčastnili voleb do Evropského parlamentu.

Pane prezidente, přeji České republice úspěšné a plodné předsednictví Evropské unie.

—-

Pane předsedo, vážení poslanci a poslankyně,

za možnost vystoupit v Evropském parlamentu, v jedné z klíčových institucí Evropské unie, bych Vám chtěl hned v úvodu poděkovat. Byl jsem zde sice již několikrát, ale ještě nikdy jsem neměl příležitost promluvit na plenárním zasedání. Dnešní příležitosti si proto vážím. Volení zástupci 27 zemí s velmi pestrým spektrem politických názorů a postojů jsou unikátním auditoriem, stejně jako je – již více než půl století – unikátním a v podstatě revolučním experimentem sama Evropská unie se svým pokusem udělat rozhodování v Evropě lepší tím, že se jeho významná část přesune z jednotlivých států do celoevropských institucí.

Přicházím sem mezi Vás z hlavního města České republiky, z Prahy, z historického centra české státnosti, z jednoho z důležitých míst rozvoje evropského myšlení, evropské kultury, evropské civilizace. Přicházím k Vám jako představitel českého státu, který byl ve svých nejrůznějších proměnách vždy součástí evropských dějin, státu, který se mnohokrát přímo a významně na jejich utváření podílel a který se na nich chce podílet i dnes.

Český prezident k Vám z tohoto místa promluvil naposledy před devíti roky. Byl to můj předchůdce ve funkci, Václav Havel, a bylo to čtyři roky před naším přistoupením k Evropské unii. Před několika týdny zde vystoupil i předseda české vlády, Mirek Topolánek, tentokráte již jako premiér země předsedající Radě Evropské unie. Ve svém projevu se zaměřil na konkrétní témata, vycházející z priorit českého předsednictví i na aktuální problémy, kterým země Evropské unie v současnosti čelí.

To mi umožňuje promluvit k Vám s tématy, která jsou o jeden stupeň obecnosti výše, pohovořit o věcech, které možná na první pohled nejsou tak dramatické jako cesty k řešení dnešní ekonomické krize, jako rusko-ukrajinský konflikt o plyn nebo jako situace v Gaze. Pro rozvoj evropského integračního projektu však – podle mého názoru – mají zcela zásadní význam.

Za necelé tři měsíce si bude Česká republika připomínat již páté výročí svého přistoupení k Unii. Bude si ho připomínat důstojně. Bude si ho připomínat jako země, ve které – na rozdíl od některých jiných nových členských zemí – není pociťováno zklamání z nesplněných očekávání spojených s naším členstvím. Není to žádné překvapení a má to racionální výklad. Naše očekávání byla realistická. Dobře jsme věděli, že vstupujeme do společenství vytvořeného a utvářeného lidmi, nikoli do jakési ideální konstrukce, vybudované bez autentických lidských zájmů, vizí, názorů, idejí. Zájmy, stejně jako ideje lze v Evropské unii nalézt na každém kroku a nemůže to být jinak.

Vstup do Unie jsme na straně jedné interpretovali jako vnější potvrzení toho, že jsme se poměrně rychle, v průběhu necelých patnácti let od pádu komunismu, opět stali standardní evropskou zemí. Na straně druhé jsme považovali (a považujeme i dnes) možnost svého aktivního podílení se na evropském integračním procesu za příležitost využívat výhod již vysoce integrované Evropy a zároveň tento proces podle svých představ spoluutvářet. Za vývoj v Evropské unii cítíme svůj díl odpovědnosti a právě s tímto vědomím přistupujeme k našemu předsednictví Radě Evropské unie. Jsem přesvědčen, že prvních šest týdnů našeho předsednictví náš zodpovědný přístup přesvědčivě demonstruje.

I na tomto fóru bych chtěl zcela jednoznačně a – pro ty z Vás, kteří to buď nevědí, nebo to vědět nechtějí – velmi zřetelně a nahlas zopakovat své přesvědčení, že pro nás vstup do Evropské unie neměl a nemá alternativu a že v naší zemi neexistuje žádná relevantní politická síla, která by tento výrok mohla či chtěla zpochybňovat. Proto se nás nepříjemně dotýkají v poslední době zesilující a množící se útoky na naši adresu, které jsou založeny na ničím neopodstatněném předpokladu, že Češi hledají jiné integrační seskupení než to, kterého se před pěti lety stali členy. Není tomu tak.

Občané České republiky vycházejí z toho, že evropská integrace má potřebné a důležité poslání. Chápou ho – při jistém zobecnění – následujícím způsobem:

– je to odstraňování zbytečných a pro lidskou svobodu a prosperitu kontraproduktivních bariér pohybu lidí, zboží a služeb, idejí, politických filozofií, světonázorů, kulturních schémat, vzorců chování, které se v průběhu historie z nejrůznějších důvodů utvořily mezi jednotlivými evropskými státy;

– a je to společná péče o veřejné statky, existující na úrovni kontinentu, čili o takové projekty, které není možné účinně realizovat na bázi bilaterálního vyjednávání dvou (či několika) sousedních evropských zemí.

Úsilí o uskutečnění těchto dvou záměrů – odstraňování bariér, i racionální výběr toho, co se má řešit na úrovni celého kontinentu – není a ani nebude nikdy ukončeno. Různé bariéry a překážky nadále přetrvávají a rozhodování na úrovni Bruselu je jistě více, než by bylo optimální. Určitě je ho tam více, než lidé žijící v jednotlivých evropských zemích požadují. Jste si toho, páni poslanci a paní poslankyně, jistě vědomi i Vy. Spíše jako řečnickou otázku se proto ptám, zda jste si – při každém svém hlasování – jisti, že rozhodujete o věci, o které je nutno rozhodovat právě v tomto sále a ne blíže k občanovi, tedy uvnitř jednotlivých evropských států?

V politicky korektní rétorice současnosti bývají zmiňovány i některé další možné efekty evropské integrace, ale ty jsou spíše druhotné a zástupné. Jsou to navíc spíše ambice profesionálních politiků a lidí s nimi spojených než zájmy normálních občanů členských států.

Řekl-li jsem, že pro nás členství v Evropské unii žádnou alternativu nemělo a nemá, jde jen o polovinu toho, co je třeba říci. Druhou polovinou je zcela logické tvrzení, že metody a formy evropské integrace naopak řadu možných a legitimních variant mají, stejně jako je měly v celém posledním půlstoletí. Historie nekončí. Považovat status quo, v dnešní době existující institucionální uspořádání EU, za navždy nekritizovatelné dogma, je omyl, který se bohužel stále více šíří, ač je v naprostém rozporu jak s racionálním uvažováním, tak s celou, více než dvě tisíciletí trvající historií vývoje evropské civilizace. Stejným omylem je apriorně postulovaný, a proto stejně nekritizovatelný předpoklad o jedné jediné možné a správné budoucnosti vývoje evropské integrace, kterou je „ever-closer Union“, neboli postup ke stále hlubší politické integraci členských zemí.

Ani existující stav, ani postulát nespornosti přínosu nepřetržitého prohlubování integrace pro žádného evropského demokrata nezpochybnitelné nejsou, resp. by být neměly. Jejich vynucování těmi, kteří považují sami sebe – řečeno se slavným českým spisovatelem Milanem Kunderou – za „majitele klíčů“ evropské integrace, není možné akceptovat.

Navíc je zřejmé, že to či ono institucionální uspořádání Evropské unie není cílem samo o sobě, ale že je prostředkem k dosažení cílů skutečných. Těmi není nic jiného než lidská svoboda a takové ekonomické uspořádání, které přináší prosperitu. Tím je tržní ekonomika.

To si jistě přejí občané všech členských zemí, ale v průběhu dvaceti let od pádu komunismu se opakovaně přesvědčuji o tom, že si to silněji přejí a více se o to obávají ti, kteří velkou část dvacátého století prožívali nesvobodu a potýkali se s nefunkční centrálně plánovanou, státem organizovanou ekonomikou. Tito lidé jsou – zcela zákonitě – citlivější a vnímavější na jakékoli jevy a tendence, které míří jinam než ke svobodě a prosperitě. Patří k nim i občané České republiky.

Dnešní systém rozhodování v Evropské unii je něčím jiným než historií prověřenou a v historii osvědčenou klasickou parlamentní demokracií. V obvyklém parlamentním systému je část podporující vládu a část opoziční, ale to v Evropském parlamentu není. Zde je prosazována alternativa jen jedna a kdo uvažuje o alternativě jiné, je považován za odpůrce evropské integrace. V naší části Evropy jsme ještě nedávno žili v politickém systému, kde byla jakákoli alternativa nepřípustná a kde proto žádná parlamentní opozice neexistovala. Získali jsme trpkou zkušenost, že tam, kde není opozice, ztrácí se svoboda. Politické alternativy proto existovat musí.

A nejen to. Vztah občana té či oné členské země a představitele Unie není standardním vztahem voliče a politika, který jej reprezentuje. Mezi občany a představiteli Unie je navíc vzdálenost (a to nejenom v zeměpisném slova smyslu), která je podstatně větší než je tomu uvnitř jednotlivých členských zemí. Označuje se to různými termíny – demokratický deficit, ztráta demokratické accountability, rozhodování nevolených, ale vyvolených, byrokratizace rozhodování, apod. Návrhy na změnu dnešního stavu – obsažené v zamítnuté Evropské ústavě či v od ní fakticky málo odlišné Lisabonské smlouvě – by tento defekt ještě zvětšovaly.

Při neexistenci evropského demos – evropského lidu – není řešením tohoto defektu ani eventuální posilování role Evropského parlamentu. To by tento problém naopak zesilovalo a vedlo by to k ještě většímu pocitu odcizení občanů evropských zemí od unijních institucí. Řešením není ani přitápění pod „tavícím kotlem“ dosavadního typu evropské integrace, ani potlačování role členských států pod heslem nové multikulturní a multinacionální evropské občanské společnosti. To jsou pokusy, které v minulosti vždy selhaly, neboť nebyly projevem přirozeného historického vývoje.

Obávám se, že pokusy integraci dále urychlovat a prohlubovat a rozhodování o podmínkách života občanů členských zemí ve stále větší míře posouvat na evropskou úroveň mohou svými důsledky ohrozit všechno pozitivní, co bylo za poslední půlstoletí v Evropě dosaženo. Nepodceňujme proto obavy občanů mnoha členských zemí, že se o jejich záležitostech opět rozhoduje jinde a bez nich a že je jejich možnost toto rozhodování ovlivnit jen velmi omezená. Za svůj úspěch dosud vděčila Evropská unie mimo jiné i tomu, že názor a hlas každé členské země měl při hlasování stejnou váhu a nemohl být oslyšen. Nedopusťme vznik situace, ve které by občané členských zemí žili s rezignovaným pocitem, že projekt Evropské unie není jejich projektem, že se vyvíjí jinak, než si přejí, a že jsou pouze nuceni se mu podřizovat. Velmi snadno a velmi rychle bychom se ocitli zpět v dobách, o nichž jsme si zvykli říkat, že už dávno patří minulosti.

To úzce souvisí i s otázkou prosperity. Je třeba otevřeně říci, že je dnešní ekonomický systém EU systémem potlačovaného trhu a nepřetržitého posilování centrálního řízení ekonomiky. Přestože nám dějiny více než dostatečně ukázaly, že tímto směrem cesta nevede, my dnes tímto směrem opět jdeme. Míra omezení spontaneity tržních procesů a míra politické reglementace nepřetržitě narůstají. K tomuto vývoji v období posledních měsíců přispívá i mylné interpretování příčin dnešní finanční a ekonomické krize, jakoby ji způsobil trh, zatímco skutečnou příčinou je pravý opak – způsobilo ji politické manipulování trhu. Znovu je třeba připomenout historickou zkušenost naší části Evropy a poučení, které jsme si z této zkušenosti odnesli.

Mnozí z Vás jistě znají jméno francouzského ekonoma Frederica Bastiata a jeho slavnou Petici výrobců svíček, která se stala známým a dnes už kánonickým učebnicovým textem, ukazujícím absurditu politického vměšování se do ekonomiky. Dne 14. listopadu 2008 Evropská komise vyslyšela skutečnou, nikoli Bastiatovu fiktivní petici výrobců svíček a na svíčky dovážené z Číny uvalila 66% clo. Nevěřil bych, že se 160 let starý literární esej může stát realitou, ale je tomu tak. Nezbytným důsledkem rozsáhlého zavádění takových opatření je ekonomické zaostávání Evropy a zpomalování, ne-li dokonce zastavování ekonomického růstu. Řešení je jen a jedině v liberalizaci a deregulaci evropské ekonomiky.

Toto všechno říkám z pocitu odpovědnosti o demokratickou a prosperující budoucnost Evropy. Snažím se připomenout základní principy, na kterých je již po staletí či tisíciletí budována evropská civilizace. Principy, jejichž platnost je nadčasová a univerzální, a které by proto měly platit i v současné Evropské unii. Jsem přesvědčen, že si občané jednotlivých členských zemí svobodu, demokracii a hospodářskou prosperitu přejí.

Zřejmě nejdůležitější pro tuto chvíli je požadavek, aby svobodná diskuse o těchto věcech nebyla považována za útok na samotnou myšlenku evropské integrace. Vždycky jsme si mysleli, že smět o těchto vážných otázkách diskutovat, být slyšen, hájit prostor každého k prezentaci jiného než „jediného správného názoru“ – byť s ním třeba nesouhlasíme – je právě ona demokracie, která nám byla po čtyři desetiletí odpírána. My, kteří jsme si nedobrovolnou zkušeností převážné části svých životů ověřili, že svobodná výměna názorů a idejí jsou základní podmínkou zdravé demokracie, věříme, že tato podmínka bude ctěna a respektována i v budoucnu. Je příležitostí a nezastupitelnou metodou, jak udělat Evropskou unii svobodnější, demokratičtější a více prosperující.

—

Dámy a pánové, pane prezidente, vyslovil jste přání promluvit v Evropském parlamentu. S potěšením jsme vám toto přání splnili. Pane prezidente, v Parlamentu minulosti byste určitě nemohl takový projev přednést.

Díky bohu žijeme v evropské demokracii, ve které můžeme vyjadřovat své názory.

Dámy a pánové, žijeme v evropské rodině a jako v každé rodině zde existují rozdíly v názorech. Pane prezidente, souhlasím s vámi, když říkáte následující – chci jen přidat pár komentářů a cítím, že to musím udělat – : že jsme společenství lidí. Každé společenství lidí se vyznačuje tím, že existují výhody, síly, nevýhody a slabiny. Společně musíme posilovat silné stránky a vymýtit slabiny. Souhlasím také s tím, když říkáte, že se musíme ptát, zda by se o každém rozhodnutí, ke kterému dojdeme, nemělo rozhodovat jinde. Ano, ale naše hlavní města se také musí ptát, zda by se mnohá rozhodnutí, která přijímají, neměla přijímat v našich městech a vesnicích, spíše než na národní úrovni.

Dovolte mi závěrečnou poznámku týkající se toho, jak Parlament chápe sám sebe: děkujeme vám za váš poznatek, že Evropský parlament je významná instituce. Kdybychom nebyli tak vlivní, tak bychom dnes nemohli působit jako zákonodárci v 75 % případů a nebyli bychom spoluzákonodárci v téměř 100 % případů týkajících se Lisabonské smlouvy, a pak by se stalo, že by se v Evropě rozhodovalo byrokratickými prostředky. Nyní však rozhoduje Evropský parlament.

Děkuji vám, pane prezidente, za návštěvu. Byla vyjádřením různorodnosti názorů v Evropě a evropské demokracie a v demokracii nakonec platí názor většiny. Žádám nás všechny, abychom se dál společně zasazovali o tuto demokracii, o Evropu, o jednotu a o mír.

Přepis, němčina

Es ist mir und uns allen eine Freude, Sie heute, Herr Staatspräsident, anlässlich der tschechischen Präsidentschaft der Europäischen Union im Europäischen Parlament, der demokratischen Vertretung der Bürgerinnen und Bürger des wiedervereinten Europa, willkommen heißen zu dürfen.

Ihr Land, Herr Präsident, lag im Laufe der Geschichte stets im Herzen Europas und hat erheblich zur Mitgestaltung der Europäischen Geschichte beigetragen. Schon im 14. Jahrhundert machte Karl IV. als Kaiser des Heiligen Römischen Reichs Prag zur Kultur- und Geisteshauptstadt Europas. Wir erinnern uns daran, dass der böhmische König Georg von Podiebrad zu den ersten großen Europäern zählte, der sich bereits 1462 um die Errichtung einer europäischen Staatengemeinschaft bemüht hat. In Fortsetzung dieser Tradition Ihres Landes, als starkes Herz europäischen Denkens und Handelns, schätzen wir auch heute die bedeutende Rolle der Tschechischen Republik in unserer gemeinsamen Europäischen Union, eine Rolle, die durch die aktive Ausübung der EU-Ratspräsidentschaft unterstrichen wird, die die Tschechische Republik in diesem Halbjahr innehat.

Bereits in den ersten Tagen wurde die tschechische Präsidentschaft mit großen Herausforderungen konfrontiert, nicht zuletzt dem Gaza-Krieg oder der Gaskrise, die dazu führte, dass 12 Mitgliedstaaten der Europäischen Union ihre normale Energieversorgung entzogen wurde. Die tschechische Präsidentschaft und vor allem der tschechische Ministerpräsident und Präsident des Europäischen Rates, Mirek Topolánek, sowie der für Europäische Angelegenheiten zuständige stellvertretende Ministerpräsident, Alexandr Vondra, den ich sehr herzlich hier begrüße, sowie Herr Außenminister Karel Schwarzenberg haben eine sehr positive Rolle gespielt.

Heute trägt die tschechische Republik eine große Verantwortung für die Europäische Union. In diesem Sinne möchte ich die Tschechische Republik vor allem auch zu der am Mittwoch durch das Abgeordnetenhaus des Parlaments der Tschechischen Republik mit großer Mehrheit erfolgten Ratifizierung des Vertrags von Lissabon beglückwünschen.

(Beifall)

Diese Abstimmung unterstreicht die Bereitschaft der Präsidentschaft zur raschen und positiven Fortsetzung des Ratifizierungsprozesses und zum Willen, zum Erfolg des neuen Vertrages beizutragen, der für die Bewältigung der großen Herausforderungen des 21. Jahrhunderts so ausschlaggebend ist.

Herr Staatspräsident, das Europäische Parlament hat die Gesetzgebungsprioritäten der tschechischen Präsidentschaft zur Kenntnis genommen und in sein Arbeitsprogramm miteinbezogen. Auch die zu Beginn dieser Woche im Europäischen Parlament veranstaltete Konferenz der nationalen Parlamente mit dem Europäischen Parlament zum Thema „A New Deal for European Economic Recovery“ hatte bereits angesichts der aktuellen Wirtschaftskrise eine besondere Bedeutung.

Herr Präsident, ich glaube, da wir sind einer Meinung: Die zurzeit deutlich spürbaren nationalen protektionistischen Neigungen sind Besorgnis erregend. Wir müssen zusammenarbeiten, um dem entgegenzuwirken, weil wir alle einem offenen und freien Binnenmarkt verpflichtet sind, von dem auch alle profitieren. Auch in dieser Hinsicht setzen wir große Hoffnungen auf die tschechische Präsidentschaft und auch auf Sie, Herr Staatspräsident, der Sie als Verfechter eines starken und freien Binnenmarktes bekannt sind.

Ein altes Sprichwort, das uns aus dem Königreich Böhmen überliefert wurde, besagt: Es ist besser, zwei Jahre lang zu verhandeln, als zwei Wochen einen Krieg zu führen. Wir alle verstehen, auch Sie, Herr Präsident, und die Menschen Ihres Landes, den Stellenwert des Dialogs, des Kompromisses und der Zusammenarbeit, wie diese seit mehr als einem halben Jahrhundert in der Europäischen Union erfolgreich ist.

Lassen Sie mich abschließend sagen: In diesem Zusammenhang sind auch die Wahlen zum Europäischen Parlament im Juni von größter Bedeutung. Ich kann Ihnen nur zustimmen, Herr Präsident, wenn Sie in Ihrer Neujahrsansprache an die tschechischen Bürgerinnen und Bürger diese aufriefen, zahlreich an den Wahlen zum Europäischen Parlament teilzunehmen.

Herr Staatspräsident, ich wünsche der tschechischen Republik noch eine erfolgreiche und fruchtbare Präsidentschaft der Europäischen Union.

—

Liebe Kolleginnen und Kollegen! Herr Präsident, es war Ihr Wunsch, vor dem Europäischen Parlament zu sprechen. Wir sind diesem Wunsch gerne nachgekommen. Herr Präsident, in einem Parlament der Vergangenheit hätten Sie diese Rede bestimmt nicht halten können.

Gott sei Dank leben wir in einer europäischen Demokratie, in der jeder seine Meinung äußern kann!

Liebe Kolleginnen und Kollegen! Wir sind eine europäische Familie, und wie in jeder Familie gibt es unterschiedliche Ansichten. Herr Präsident, ich stimme Ihnen zu, wenn Sie sagen – ich will nur wenige Bemerkungen machen, aber dazu fühle ich mich verpflichtet –: Wir sind eine menschliche Gemeinschaft. Eine menschliche Gemeinschaft zeichnet sich dadurch aus, dass es Vorteile, Stärken, Nachteile und Schwächen gibt. Wir müssen gemeinsam die Stärken stärken und die Schwächen beseitigen. Ich stimme Ihnen auch zu, wenn Sie sagen, dass man fragen muss, ob jede Entscheidung, die wir treffen, vielleicht an anderer Stelle hätte getroffen werden können. Ja! Aber es gilt auch, dass unsere nationalen Hauptstädte sich fragen müssen, ob nicht manche Entscheidungen in unseren Städten und Gemeinden getroffen werden sollten anstatt auf der nationalen Ebene.

Gestatten Sie mir eine abschließende Bemerkung, die mit dem Selbstverständnis unseres Parlaments zu tun hat: Wir danken Ihnen für die von Ihnen ausgesprochene Erkenntnis, dass dieses Europäische Parlament eine wichtige Institution ist. Wären wir heute nicht so einflussreich, wären wir heute nicht in 75 Prozent der Fälle der Gesetzgeber, und wären wir nicht mit dem Vertrag von Lissabon in nahezu 100 Prozent der Fälle der Mitgesetzgeber, dann wäre es in der Tat so, dass die Bürokratie in Europa entscheiden würde. Aber jetzt entscheidet das Europäische Parlament!

Herr Präsident, wir danken Ihnen für Ihren Besuch. Er war der Ausdruck unserer Meinungsvielfalt in Europa, er war der Ausdruck unserer europäischen Demokratie, und in der Demokratie gilt am Ende die Mehrheit. Ich fordere uns gemeinsam auf, für diese Demokratie, für Europa, für die Einheit, für den Frieden weiter einzutreten!