Eurodluhopisy nezavedeme, říká Angela Merkelová. Je to samozřejmě ta samá Angela Merkelová, která popírala, že by nastal první bailout Řecka, že by nastal druhý bailout Řecka a že by nastal bailout Portugalska; skutečně ta samá Angela Merkelová, která nás ujistila, že “máme smlouvu, pod kterou není žádná možnost sanovat státy v potížích”.

Evropská unie je podivuhodnou organizací, v níž se jednotlivé “pilíře moci” navzájem proplétají a interferují a je zřejmé, že o žádnou klasickou demokracii nejde. Evropský parlament se například přeměnil z původní podoby shromáždění národních poslanců na těleso od roku 1979 volené přímo občany EU a postupně získává části pravomocí, jaké obvykle přináleží skutečným parlamentům.

Z našich institucí se podobá Senátu v tom, že (v některých oblastech) může návrh evropského zákona zamítnout anebo jej vrátit s balíkem pozměňovacích návrhů. Přesto se od něho podstatně odlišuje tím, že dosud nedisponuje právem předkládat vlastní návrhy zákonů.

Obr. č. 1 – Srovnání podílu spolurozhodování EP (COD) vers. konzultace (CNS) a souhlasu (AVC) ve čtvrtém (EP 4, 1994-99), pátém (EP 5, 1999-2004) a šestém (EP 6, 2004-9) funkčním období.

Postupný nárůst pravomocí Evropského parlamentu (viz obrázek č. 1, zdroj 1) je nicméně často vydáván za důkaz rostoucího demokratického charakteru EU a zdroj její demokratické legitimace. Jak si ukážeme, ne zcela oprávněně.

V minulém volebním období (šestém, 2004-2009) chrlil Evropský parlament doslova jeden předpis za druhým (celkem projednal přes tisíc legislativních aktů). Znamená to, že “mechanický” argument zastánců Lisabonské smlouvy – totiž že Unie nemůže na dosavadních základech nadále fungovat – tedy ani v případě Evropského parlamentu neplatí. Množství legislativních předpisů, které tento orgán dokáže posoudit a projednat, ani po rozšíření významně nekleslo, naopak, k malé radosti odpůrců centrální reglementace stouplo.

Evropský parlament se tedy dokázal “vypořádat” s nárůstem pravomocí a rozšířením oblastí, v nichž má právo podílet se na procesu spolurozhodování (zejména životní prostředí, ústavně-právní oblast, doprava) s dalšími unijními institucemi. Eurofederalisté proto s oblibou tvrdí, že přispívá k poklesu demokratického deficitu, neboť přímo volení europoslanci, disponující nepochybným demokratickým mandátem, mohou šířeji kontrolovat a ovlivňovat unijní legislativu. Toto je však jen zdání na první pohled. Klíčové je totiž ani ne tolik to, kolik předpisů EP dokáže posoudit, ale především jakým způsobem se to děje.

Jak ukazuje následující graf 2, v šestém volebním období totiž prudce narostl podíl zákonů, které byly Parlamentem schváleny již v tzv. prvním čtení:

První čtení je obdobou projednávání a schválení v našem Senátu, když se rozhodne “daným návrhem zákona se nezabývat”. To znamená, že daný akt nemůže být Evropským parlamentem řádně projednán, neprobíhá k němu žádná debata a nemohou být navrženy pozměňovací návrhy. Z toho vidíme, že se v takovém případě vlastně vůbec neuplatní jeho kontrolní úloha. Určený zpravodaj zpracuje report, vybraní funkcionáři Parlamentu se několikrát sejdou se zástupci Evropské komise a EP se následně rozhodne schválit návrh v podobě, v jaké ho Komise předložila.

Takový postup samozřejmě nemůže dost dobře být vydáván za “růst demokracie” v EU, protože jsou jím přímo volení zástupci lidu vlastně obcházeni. Vzrůstající počet těchto případů přitom ukazuje, že Parlament legislativní akty posuzuje stále častěji povrchně a vzhledem k nárůstu jeho pravomocí a případů spolurozhodování (kodecize) lze vyslovit hypotézu, že celkový zásah a hloubka dozoru a kontroly EP nad unijními návrhy zákonů se (tak jako jeho celková kapacita) příliš nemění.

To dokresluje i fakt, že ani veřejnost si není vědoma žádného nárůstu vlivu EP a nevidí jasně způsob, jak konkrétně ovlivňuje její život. Volby do Evropského parlamentu se tak stále více stávají “národními volbami druhého řádu v polovině volebního období”. A tak, jak ukazuje následující graf 3, celková účast ve volbách do Evropského parlamentu klesá, přestože jeho pravomoci postupně rostou:

Účast ve volbách do EP vers. podíl spolurozhodovacích dokumentů

Nezájem veřejnosti není samozřejmě způsoben pouze tím, že nepociťuje žádný jeho přímý vliv (kromě na domácí situaci) na evropskou politiku a na své životy. Veřejnost také nevidí přímou vazbu mezi svým hlasováním a chováním evropských institucí (a ignorování výsledků tří všelidových hlasování o Lisabonské smlouvě tuto frustraci jistě ještě posílí).

Evropský parlament je, podobně jako ostatní unijní instituce, dosud do značné míry nesrozumitelným a “rozplizlým” orgánem, jehož funkci a působnosti veřejnost nerozumí a které ji ani příliš nezajímají.

Je způsoben také snahou eurofederalistů simulovat neexistující evropský národ a nutit jednotlivé strany, aby se sdružovaly do umělých uskupení v podobě jakýchsi nadnárodních “evropských stran”. Parlament dnes ovládají zejména dva velké bloky, skupina Evropských lidovců a demokratů (EPP-ED) a skupina evropských socialistů (PES), které spolu v Parlamentu velmi často hlasují a vytvářejí tak jakousi nadnárodní “velkou koalici”. Tyto skupiny ovládají politický střed, na obě strany od nich (napravo i nalevo) se nacházejí další více nebo méně koherentní bloky.

Není příliš podstatné do jaké míry spolu tyto skupiny hlasují. Podstatné je to, že v končícím volebním období se stále výrazněji prosazoval další trend – hlasování podle těchto politických skupin, namísto podle národních zájmů členských států. Znamená to čím dál častější hlasování podle pokynu stranických sekretariátů nadnárodních skupin a schvalování zákonů ve výborech namísto na plénu. Z toho plyne samozřejmě opět méně skutečné kontroly.

Celkově pak Evropský parlament skýtá obrázek do velké míry jednotného a konsensuálně vystupujícího orgánu, který nejenže hlasuje převážně politicky (podle jednotlivých skupin), ale navíc i jako celek pokračuje v jednoznačném směru prohlubování další integrace EU a posilování svojí vlastní role. Děje se tak s marginalizací role opozice i menší možností vyjádření alternativního pohledu na “jediný správný” postup evropské integrace.

Jakkoli zastánci hlubší integrace tvrdí, že jde o pozitivní trend, rostoucí nezájem veřejnosti ukazuje, že tomu tak není. Míjí se totiž s jejími skutečnými zájmy. Ty se definují nikoli primárně podle politické orientace, ale v souladu s jejími národními zájmy. I v ČR před blížícími se volbami v několika průzkumech občané jasně pojmenovali “obhajobu národních zájmů” jako nejvýznamnější kritérium pro své rozhodování. Dokládají to konec konců i záchvěvy zájmu našich médií, které se projevily vždy tam, kde cítily, že je ve hře nějaký zásadní zájem České republiky. Pochybná snaha federalistů simulovat neexistující evropský národ posilováním významu nadnárodních politických skupin je s tím v přímém rozporu a nezájem veřejnosti je proto jejím logickým důsledkem.

Z této situace existuje několik možných východisek. Tou určitě nejsprávnější cestou je postupné navracení co největší části pravomocí z úrovně unijního rozhodování zpět národním státům a posilování úlohy národních parlamentů (Lisabonská smlouva jde ovšem směrem opačným). Teoreticky by tato cesta mohla vést rovnou až k navrácení všech kompetencí národním parlamentům a zrušení Evropského parlamentu jako “demokratického šidítka”, nebo k jeho zpětné přeměně na shromáždění národních poslanců. Taková cesta by byla jedině logická a vhodná, avšak za současné situace je zřejmě stěží myslitelná.

Druhou možností je pak “renacionalizace” Evropského parlamentu, tj. požadavek, aby se poslanci mnohem spíše sdružovali podle zemí svého původu, než podle pochybných požadavků evropského národa a nadnárodních politických skupin. Je žádoucí, aby projednávání v Evropském parlamentě bylo složitější a méně hladké, aby byly zmíněny zájmy všech zúčastněných zemí, aby se důkladně projednaly všechny aspekty navržených zákonů i za cenu jejich pomalejšího průchodu Parlamentem.

Je žádoucí bránit se jednostranným a formálním požadavkům na kohezi a “efektivitu”. Musíme zkrátka hájit a jasně prosazovat zájmy občanů jednotlivých členských zemí. Jedině tak může Evropský parlament působit ve směru skutečného snižování nedostatku demokracie v Evropské unii a jedině tak může skutečně hájit zájmy evropských občanů. Jedině tak také opět přiláká jejich odpovídající zájem a stane se ne sice skutečným parlamentem, ale demokratickou kontrolní institucí hodnou toho jména. A jedině tak je možné získat zájem voličů o volby do Evropského parlamentu a zásadně změnit z jejich dosud převažujícího charakteru “sněmovních voleb druhého řádu” na skutečné hlasování týkající se evropských záležitostí.

—

Poznámky – prameny:

1. CEPS Working Document No. 13, květen 2009: “The European Parliament: More Powerful, Less Legitimate?” a EP Legislative Observatory.

2. Working Party on Parliamentary Reform, Second Interim Report on Legislative Activities and Interinstitutional Relations, květen 2008.

3. European Parliament Elections Turnout, EP 2004 Elections website a EP Legislative Observatory.

—

Autor: Jan Schwippel, bývalý poslanec PS PČR
psáno pro server www.voltelibertas.cz

Naopak, hlavní argument proti koalicím a reformám volebního zákona, které vedou ke koalicím, je tento: směřují k tomu, že většina stran je u moci většinu času.

Westminsterský systém, upřednostňovaný ve většině anglosaských zemí, podporuje jasné rozdělení mezi vládu a opozici. Toto rozdělení napomáhá udržet stát malý a občany svobodné. Strana, která není v úřadu, má všechny důvody k tomu, aby bránila expanzi státní moci, zatímco strana v úřadu je ostražitá před budováním vládní mašiny, která musí jednoho dne padnout do rukou jejím oponentům.

Čtete překlad článku The case against coalitions and consensus.

Napříč většinou Evropy, oproti tomu, dovoluje poměrné zastoupení poraženým politikům, aby si usmlouvali svůj návrat do vlády. Některé strany, hlavně liberální a středové, jsou téměř vždy u moci, nezávisle na tom, jak malý počet hlasů dostanou. Takové kliky nemají žádný zájem na redukování vládních privilegií nebo privilegií politiků. Opoziční role pak padá automaticky na protestní strany, jako jsou belgická Vlaams Belang nebo Svobodná strana Rakouska, které existují hlavně jako výraz veřejného nesouhlasu než jako alternativní správci země.

Souběžně s tím brání kandidátní listiny politiky před následky jejich nepopularity. Dokud jsou poslanci na předních místech kandidátek, jsou jejich pracovní místa v bezpečí. To přirozeně podporuje zákonodárce, aby podkuřovali svým stranickým lídrům, než aby reflektovali přání svých voličů. Politická třída jako celek se tak stává chráněnější a nafoukanější.

Politologové říkají tomuto fenoménu “kartelová demokracie”. Rakousko je dobrý příklad tohoto žánru: jejich křesťanští demokraté a sociální demokraté podpírají jeden druhého jako dva unavení boxeři. V systému známém jako Proporz jsou posty v rakouském veřejném sektoru rozděleny mezi červenou a černou partu, a tím je zajištěno, že žádná ze stran nebude chtít omezit vládní výdaje.

Itálie bývala ještě extrémnějším případem. Za starých časů křesťanských demokratů a sociálních demokratů byla stranická knížka v Itálii nádherný zdobený artefakt. Každý chápal jeho účel: byl to dlužní úpis, který byl splatný, když se ta která strana dostala k moci. Popularita Silvia Berlusconiho je do značné míry dána tím, že těmto kšeftům udělal konec, a zavedl volební systém navržený tak, aby zajistil kyvadlo westminsterského stylu.

Jak perverzní potom je, že zrovna když ostatní nalézají klad westminsterského modelu, může ho sám Westminster opustit. Pokud máme věřit novinám, pak chtějí voliči koaliční parlament.

Nejsem si jist, zda mají noviny pravdu. Co já slýchám u dveří domů — a strávil jsem tam mnohem víc času než většina sloupkařů — je to, co G. K. Chesterton nazval “naše pohrdání všemi, kteří vládnou”. Lidé oprávněně cítí, že politici se stali zvláštní kastou; že parlament nereflektuje jejich názory; že poslanci se stali mluvčími svých stran ve svých volebních obvodech, i když to má být opačně.

Koaliční vláda by formalizovala právě to zneužívání, proti kterému voliči protestují. Pokud problémem je, že parlament ignoruje zájmy veřejnosti o témata jako imigrace a Evropa, pak lékem není to, že z liberálních demokratů uděláme stálou součást vlády. Pokud důvodem ke stížnostem je, že poslanci jsou příliš vzdáleni svým voličům, pak nápravou nejsou kandidátní listiny.

Vláda talentů, konec stranického hašteření, národní konsensus — takové bylo ospravedlnění každé diktatury v historii, od Bonaparteho dál. Svobodná země musí mít možnost vyhodit svoje lídry, a to čistě, mírově a rázně. Pokud se nemýlím, právě toto právo máme v úmyslu použít 6. května. Nevzdejme se ho hned poté.

[fb_like]

Délka mého vystoupení byla určena na 1 minutu. Zkuste si sami změřit, co všechno se dá za tak krátkou dobu říci. Přesto jsem se snažil své názory zkoncentrovat do tak krátkého časového intervalu.

“Vážený pane předsedající, dámy a pánové (oslovil jsem slušně účastníky zasedání),

na hodnocení Kodaňského summitu a jeho výsledky je třeba pohlížet jednak očima zdravého selského rozumu, jednak prostřednictvím nepřeberného množství dostupných ekologických i ekonomických dat, která potvrzují, že žádné globální oteplování neexistuje. A pokud existuje, pak je zcela mimo vliv člověka a je způsobeno čistě přírodními silami.”

(V této chvíli dostali jednotliví poslanci, kteří v té době byli v jednacím sále Evropského parlamentu, do svých sluchátek překlad. Záměrně jsem vystupoval v češtině, přestože obvykle vystupuji anglicky. Dnes jsem stál o to, aby mi bylo rozuměno především doma. V megarozloze sálu, kde vždycky dlouho hledáte vystupujícího, nastal šum. Přítomní začali očima pátrat, který blázen to kde mluví.)

“Mimochodem, minulý týden jsme se dozvěděli, že významná část ekologických dat, se kterými pracoval Mezinárodní panel pro klimatickou změnu, byla buďto zcela vědomě falšována či mylně interpretována. Proto je dobře, že Kodaňský summit zkrachoval.”

(v této chvíli zavládnul v jednacím sále zmatek. Někteří z poslanců na mě začali pokřikovat. Eurofederalistický extravagantní výtečník a levičák Jo Leinen na mě ze socialistických řad vykřiknul, abych raději “držel hubu”. Ano, ten, který vždy a při každé příležitosti nevynechá možnost otřít se o našeho prezidenta Klause)

“Tento krach, doufám, přinese (pokračoval jsem):

1. odklon od agresivní tzv. zelené politiky

(Ruch v sále významně zesílil. Několik poslanců vstalo a začalo na znamení hrubého nesouhlasu tlouci pěstmi do svých stolů)

2. politika se vrátí ke skutečným tématům, které v dnešní době ekonomické recese občany skutečně trápí

(Smích, dokonce i řad tzv. “konzervativních” poslanců z Evropské lidové strany. Snažil jsem se nenechat se vyvést z míry, ale ono to není tak jednoduché. Máte dojem, že jste na stranické schůzi KSČ a vystupujete s kritikou Husákova režimu)

3. zamezí se plýtvání penězi daňových poplatníků na sporné zelené projekty

(Tady všichni pochopili, že jsem ztracená a nenapravitelná existence, kterou není třeba brát vážně. Mluvit v parlamentu o zájmu daňových poplatníků, když jedině poslanci přece nejlépe vědí, že nejvíc se právě daňoví poplatníci obávají klimatické změny, to byl z mé strany vrchol naivity. Dali mi to, ostatně, najevo posměšným potleskem a sarkastickým smíchem.)

4. vytvoří se prostor pro praktickou debatu o racionálním, efektivním a lacinějším získávání energie. Návrat zdravého rozumu do ekologické politiky zatlačí zpět nesmyslné a extrémně drahé projekty získávání tzv. čisté energie z větrných a solárních systémů

(Znovu se ozvalo bušení do stolů. Asi ti, kteří tak v té chvíli činili, jsou akcionáři firem vyrábějících větrné elektrárny či komponenty k fotovoltaickým článkům. Atmosféra fakt houstla. Už od začátku svého vystoupení jsem si byl vědom toho, že na můj příspěvek čeká nepřátelské prostředí, ale tohle začínala být doopravdy síla.)

5. renesanci zažije jaderná energetika (řekl jsem statečně nahlas)

(V této chvíli vyskočila smyslů zbavená finská “zelená” poslankyně Sattu Hassi. Popadla své desky a začala jako smyslů zbavená mlátit do svého stolu. Obhajoba jaderné energetiky – namísto zbožného obdivování alternativních zdrojů elektrické energie – ji obrala o poslední zbytky soudného rozumu a slušného chování.)

6. euroatlantická civilizace přestane vnucovat zemím v Africe, Asii a Latinské Americe svoji politiku “boje proti globálnímu oteplování”, na kterou tyto země prostě nemají finanční prostředky a která, ve svém důsledku, znamená omezování jejich šancí k hospodářskému růstu a sociálnímu blahobytu.

(“Odstěhujte se třeba do Číny, když se jich tak zastáváte,” řval na mě přes půl sálu poslanec Davis.)

7. když se setkávám s občany své země a informuji je o tom, jak se Evropský parlament zabývá řešením především tzv. globálního oteplování, nevěřícně kroutí hlavami, co to tady řešíme namísto toho, co bychom opravdu a v jejich prospěch měli řešit.

(Předsedající tluče kladívkem do předsednického stolu. Důrazně mě upozorňuje, že jsem o 10 vteřin překročil přidělenou časovou dotaci na mé vystoupení. To mu nemám za zlé, jeho prací je řídit náležitě schůzi. V sále vládne poprask. Prostě jim tam někdo řekl, že si myslí, že žádná klimatická změna neexistuje. Připadáte si, že jste o 20 let zpátky. Abyste znovu začali vážit slova, abyste znovu vystupovali pouze s obhajobou jediného oficiálního názoru. Jsou jim jedno čísla, kterými šermují ve vzduchu. Házejí desítkami procent nahoru, miliardami eur sem tam. Žvaní o hospodářském růstu díky “zeleným technologiím”. Vypočítávají, kolik pracovních míst přinese výstavba jedné větrné elektrárny a kolik to celkem znamená nových pracovních míst pro tu kterou členskou zemi.

Divný politický svět. A ať té hrůzy není konec: se schválením Lisabonské smlouvy má právě tento parlament mnohem více pravomocí! Vítejte v socialismu s jediným správným názorem.)”

20. ledna 2010, 19.29 hod., plenární zasedání Evropského parlamentu, Štrasburk

Převzato z http://www.istrejcek.cz/text/198-jak-jsem-si-vystoupil-v-evropskem-parlamentu-o-klimaticke-zmene

[fb_like]

(autor: Daniel Hannan, čtete překlad článku, originál zde)

Starým čtenářům tohoto blogu bude znám Hannanův první zákon politiky: žádná strana není nikdy euroskeptická, pokud je v úřadě. Ale prezident Klaus není strana. Vlastně opustil stranu, kterou založil, protože cítil, že byla nedostatečně rázná ve svém euroskepticismu. Stane se prvním státníkem, který se postaví systému a vyhraje? Udělá to, co Winston Smith nemohl?

Všechno hraje v jeho neprospěch. Ostatních 26 vlád, protože vědí, že Lisabon je u jejich voličů nepopulární, chce zoufale celou tu mizernou diskusi ukončit. Eurokrati zoufale touží po smlouvě, která Evropské unii propůjčí konečné a definitivní atributy státu: zahraniční politiku, trestní soudnictví, hlavu státu, právní subjektivitu a, ke všemu, sebe-doplňující mechanismus, takzvanou “passerelle” neboli zmocňovací doložku, která dovoluje EU, aby si zabrala další kompetence, aniž je odsouhlasí národní parlamenty. Navíc, samozřejmě, čeští euronadšenci — diplomaté, velké korporace, státní zaměstnanci a v neposlední řadě poslanci — si stoupají do jedné fronty s Bruselem proti vlastní hlavě státu.

Na druhé straně zůstává prezident Klaus populárnější než jeho ministři. Ačkoliv Češi se o detaily Evropské ústavy Lisabonské smlouvy speciálně nezajímají, 65 procent z nich stojí za svým prezidentem. Češi jsou hrdý národ a nesnáší, když je někdo sekýruje. Můžete jim to vyčítat? Nedávno se objevilo v médiích, že německý velvyslanec v Praze si zavolal předsedu Ústavního soudu České Republiky a řekl mu, aby soudní projednávání Lisabonu bylo rychle ukončeno. Mezitím vysoce postavený německý europoslanec jménem Jo Leinen požadoval, aby byl pan Klaus pohnán před soud, pokud nepodepíše.

Cože? Cože? Pomiňme páně Leinenův zastrašující tón a zaměřme se na jeho přístup k demokracii. Chce odstranit náležitě zvolenou hlavu státu sousední demokracie ne pro korupci nebo trestný čin nebo zneužití úřadu, ale kvůli tomu, že setrvává na názoru, který velmi veřejně zastával před nastoupením do úřadu prezidenta. Dalek zanedbávání svých povinností bere pan Klaus svou roli posledního obránce českých národních zájmů vážně.

Pokud máte pochybnosti, že bruselský aparát má z podstaty antidemokratické sklony, poslouchejte způsob, jakým si eurokrati stěžují — bez stopy sebeuvědomění –, že se pan Klaus “vzpírá demokratické vůli Evropy”. Opravdu? Tak proč potom tu vůli neotestujeme a nedáme 500 miliónům nekonzultovaných Evropanů taky jejich referenda? Pravda je, že prezident Klaus je jediný evropský státník, který mluví za většinu — většinu, která nikdy nechtěla Evropskou ústavu Lisabonskou smlouvu, a nikdy se jich nikdo na jejich názor nezeptal.

Dokáže to? Prosadí zájmy evropských občanů vzpírajících se vlastním elitám? Nevím. Hannanův první zákon politiky se zatím ukázal jako pevný. Ale pokud se dokonce i Václav Klaus, ten nejméně politický z politiků, muž, který byl tak svéhlavý, že se v komunistickém Československu stal hayekovským ekonomem, nechá zlomit eurosystémem, pak už opravdu není žádná naděje. Abych se vrátil k Poslednímu Evropanovi: “Jestli chceš obraz budoucnosti, představ si vysokou botu, která dupe po lidské tváři — navždycky.”

Do té doby, pokud nesouhlasíte s Lisabonskou smlouvou, řekněte to. Prosím, udělejte si pár sekund čas a podepište petice tady a tady.

[fb_like]

—-

O autorovi: Daniel Hannan je spisovatel a žurnalista a od roku 1999 je europoslancem za jihovýchodní Anglii za Konzervativní stranu. Mluví francouzsky a španělsky a miluje Evropu, ale myslí si, že EU dělá svoje členské země chudšími, méně demokratickými a méně svobodnými.